Historie sboru

 

 

Začátky služby evangelické církve v Táboře jsou spojeny se stavbou železniční tratě z jihu (Linec) na sever (Praha) a z východu (Brno) na západ (Plzeň). Tehdy se poměrně malé městečko stalo důležitou dopravní křižovatkou, kam přišli za prací i železničáři. Mezi nimi zhruba šest evangelických rodin.

 

         Jejich přáním bylo, aby v místech, kde se odehrály významné události našich dějin, které představovala česká reformace, vzniknul evangelický sbor. A tak byl v r. 1886 založen spolek pro  „ Zřízení reformovaného sboru v Táboře “ , který dovedl nejrůznější jednání s úřady církevními a státními (Vrchní církevní rada ve Vídni)  až tam, že v Táboře bylo zřízeno sídlo kazatele pro jihočeskou evangelickou diasporu ( tzn. jeden člověk se měl starat o oblast o rozloze cca 12 000km2 ).

 

          Prvním kazatelem, který se této služby ujal, byl František Žilka (bylo to v roce 1901), pozdější profesor Nového zákona na Husově bohoslovecké fakultě v Praze. Pracoval tím způsobem, že pro „ věc evangelia “ použil již zmíněnou železnici. Vypravil se vždycky  tam, kde byla větší železniční zastávka . Vykonal zde několik přednášek o „ českobratrské  myšlence“  a o významu české reformace. Z těch, kteří projevovali největší zájem, ustavil výbor, kterému svěřil  zodpovědnost za život evangelické církve ve městě a okolí. Víc nebylo v jeho silách. Evangelická církev těchto časů byla především záležitostí nefarářů.

 

         Dalším kazatelem pro jihočeskou diasporu se sídlem v Táboře se stal  Kamil Nagy (1903 – 1908). Muž, kterému velice záleželo na tom, aby se o církvi vědělo i ve společnosti. Proto nemalou část jeho činnosti ve městě i okolí tvořily přednášky, ve kterých se vyjadřoval ke společenským otázkám a problémům z pohledu evangelické, reformační tradice. A jako muž mimořádných řečnických vloh získával značnou pozornost.

 

         Třetím v pořadí z táborských farářů byl František Pokora, který chtěl vtisknout sboru, do té doby žijícímu spontánně a bez tradice, zřetelnou evangelickou podobu a ráz. Farář Pokora se zasloužil  o to, že sbor získal stálé místo pro svá shromáždění. Tím skončilo provizorium, během kterého se sbor přemisťoval z místa na místo a ke kterému se jistě vázala otázka, jak vlastně „ tenhle pokus “ skončí.

 

          V roce 1912 přichází farář Bohuslav Souček. Tehdy začíná projekt sbor jako společenství pro druhé. Koupí vilku, kterou promění na Domov Komenského, kde žijí děti, které přišly o rodiče. A roce 1925 je vystavěn Masarykův studentský a učňovský domov, ubytovna pro mladé, kteří přicházejí do Tábora, také města škol, za vzděláním. Je zde prostor rovněž pro život sboru. Obě tyto budovy jsou v nemalé míře financovány z majetku faráře Součka, syna velkostatkáře a jeho ženy, dcery továrníka (farář Souček to pokládal za nejlepší investici). Stejně tak začal shromažďovat nejrůznější dokumenty české reformace a vydávat jejich levné edice, které měly přiblížit a rozšířit znalost tohoto duchovního bohatství.  Tento pokus být tu pro druhé skončil, když Komenského domov musel v období tzv. reálného socialismu ukončit svou činnost. Masarykův domov byl nejprve v době 2. světové války přetvořen v hospodu pro německé důstojníky a v čase „světlých zítřků“  byl proměněn v Dům pionýrů a mládeže, k čemuž patřilo užívání podle hesla – z cizího krev neteče.

 

         V roce 1952 přichází farář Lubomír Miřejovský. Záhy poté vypukla tzv. kulturní revoluce , která počítala s tím, že církve „ dojedou“.  A tak sbor musel vyklidit Masarykův domov  a  bylo mu dovoleno, aby zakoupil dům jiný. Ten se nachází v Bílkově ulici a patřil rodině, jež byla popravena v čase atentátu Reinharda Heydricha, jelikož odmítli poslouchat radiový přenos jeho pohřbu (tuto dobu připomínají dvě vězeňské cely ve sklepě, kde jsou nápisy ještě z jara 1945). Město tedy sboru prodalo dům, který mu „ spadl do klína “ a vydělalo na tom, jako v jiných případech.

 

         I když doba vědomě organizované nepřízně život sboru hluboce poznamenala (kupř. ve třech z pěti kazatelských stanic skončily bohoslužby, které se do té doby konaly ve veřejných prostorách – školách, v Táboře bylo umístěno velitelství západní – "imperialistické" hranice), sbor „ nezmizel z povrchu zemského"  a byl domovem pro každého, kdo do něj zavítal ( vyjma vojáků, kteří po pravidle do měsíce od návštěvy byli převelováni jinam ).

     Od roku 1978 je farářem sboru Ondřej Soběslavský. V této době začíná na církev začíná doléhat nedostatek farářů, což je důsledkem státní politiky v padesátých letech, kdy byl počet studentů theologie úmyslně umenšován. A tak se z Tábora často a hojně administrovalo – Moraveč, Soběslav, Písek, Strakonice, Volyně, České Budějovice (někdy i dva sbory současně). Bylo to možné i proto, že se ve sboru našli vždy ti, kdo byli ochotni faráře v neděli zastoupit. Nebylo v té době v jižních Čechách místa, kde by se nekonaly bohoslužby z důvodů nezajištění kazatelské služby. S bratrem Soběslavským jsme se rozloučili v červnu 2012, kdy odešel na zasloužený odpočinek.

             V ten čas se začínají ve městě objevovat zahraniční turisté. Zajímají se o českou reformaci, i o ty, kterým je blízké toto duchovní dědictví. A tak se sbor stává místem setkávání lidí různých národností a tradic. Společné bohoslužby bývají i příležitostí ke společnému slavení Večeře Páně, což je jistě v případě německých křesťanů událost mimořádně důležitá.

 

        Závěr roku 1989 před námi otevřel mnohá očekávání. Z toho, co se podařilo, chceme zmínit založení Církevní mateřské školy, jejímž zřizovatelem a provozovatelem je náš sbor. V tuto chvíli má 4 třídy (do školy bylo ve školním roce 2010/ 2011  zapsáno 85 dětí) a mezi to, co děti ve škole prožívají, patří i křesťanská výchova. Je to vlastně misije, protože naprostá většina pochází z rodin, které se nehlásí k žádné z církví. A také je to pastýřská péče, neboť rodina v naší společnosti patří mezi to, co se velice zanedbává. Škoda jen, že tato mateřská škola je jedinou evangelickou v našem státě.

Kladně je třeba hodnotit i spolupráci se Soukromým dětským domovem v Úraze. Začala v roce 1990 a trvala do roku 2005.  V tomto domově pečovali manželé Weinholdovi o 15 dětí z asociálních rodin z Prahy. Byla to namáhavá práce, která nepřinášela rychlé a snadné výsledky. Ale jistě nebyla marná a zbytečná. Bez této péči by jistě tyto děti vydaly ve svém životě nedobrými  cestami. V rámci této spolupráce zajížděl farář jednou týdně do tohoto domova s programem pro děti. A jejich pečovatelé měli příležitost povídat o těžkostech a obavách, které tuto službu provázely.

 

         K novým možnostem patří i přeshraniční přátelství. Jedná se především o sbor v Gmündu, který ač leží v Rakousku, řeší podobné otázky – společenství početně nevelké, rozptýlené na značné ploše . Sbor ve Freyungu, který je prvním evangelickým sborem v Bavorsku po přejezdu hranic ve Strážném, kde žije celá řada našich bývalých sudetských spoluobčanů a se kterými vedeme často dlouhé a otevřené hovory o bolestné minulosti. Sbor v Bayreuthu, který táborskému sboru každoročně propůjčuje  rekreační objekt, kde konáme týdenní společný pobyt s duchovním programem, kterého se zúčastňuje cca 30 osob.

 

         Z našeho podnětu se konají od roku 1990 ekumenické bohoslužby 6. července na Kozím hrádku. Schází se nás přes 100 a kázáním nám posloužila celá řada představitelů církví i theologických fakult. Nepochybně i to je svědectví ve společnosti, kde je odkaz české reformace všelijak zdevastován a býval i zneužíván.

 

         Sbor provozoval i sociální službu za vydatné finanční pomoci Pracovního úřadu v Táboře. Bohužel po změnách podmínek pro provozování této služby (bylo by třeba hledat novou pracovnici cca. každého půl roku) jsme se rozhodli v ní dále nepokračovat.

 

        Od září 2013 do konce dubna 2015 byl farářem našeho sboru Mgr. Ondřej Kováč.